Kopírování jako cesta k originalitě?
Dlouho jsem se zajímal o to, jak být v životě šťastný, protože štěstí považuji za smysl života. Po čase jsem se dozvěděl, že jedním z klíčů ke štěstí je autenticita.
Být autentický člověk znamená být opravdový, být sám sebou, být tím, kým jsem a nesnažit se být kýmkoliv jiným. Zamilovat si sebe sama a posilovat své přednosti, ne se nemít rád za to, pro co jsem nebyl zrozen. Je to volba, na co člověk zaměří svojí pozornost, nic víc.
S vědomím téhle skutečnosti se pubertální snaha kopírování idolů už zdá nejen dětinskou, ale úplně nesmyslnou. Pokud lidé totiž někoho považují za idola, ikonu, vzor, je to jenom výsledek toho, že ten člověk je naplno sám sebou a právě to vytváří tu jakousi auru výjimečnosti, zajímavosti, přitažlivosti a charismatu. Proto tíhneme k napodobování, ale tudy cesta nevede.
Jenže…
Kopírování je vynikajícím učebním nástrojem
Díky kopírování jsme se kdysi jako děti naučili mluvit, chodit, jíst a všechno ostatní. Proto je ironicky jedním z nejlepších nástrojů nalezení sebe sama opičit se po těch, kteří mně osobně přijdou báječní. Kopírování a opičení se je jeden z prvních kroků na cestě k sobě sama. To, že mi někdo přijde zajímavý, ukazuje, že moje cesta a moje „já“ nějak souvisí s tím, co dělá ten člověk.
„Touha je projevem talentu.“ Wallace D. Wattles
Pokud chci být jako Ronaldo, je dobré inspirovat se jím a zkoušet jeho pohyby, než mi tahle vášeň vyplodí vlastní fotbalový um. Pokud chci být kulturista, není nic špatného na tom opičit se po Arnoldovi. Mladé basketbalisty pro změnu jistě obohatí pozorování LeBrona Jamese.
To byly příklady ze sportu, ale může to být cokoliv – každý obor má svoje lídry, hrdiny a legendy. Udali směr a přinesli výsledky. Samozřejmě, že bychom se jim rádi podobali. Není tedy nic špatného v jejich imitaci.
Tady však přichází čas na druhé jenže…
Čas pokročit dál
Fáze kopírování je jen prvotní částí procesu učení, díky které si máme postupně vypěstovat svojí vlastní nezaměnitelnost a výjimečnost. Pokud ale člověk zaspí a v této části setrvá déle, než je přínosné, pohřbívá tím svojí autenticitu. Nikdy nenajde sám sebe, protože sám sebou vlastně ani být nechce.
„Dva nejdůležitější dny vašeho života jsou den, kdy se narodíte a den, kdy zjistíte proč jste se narodili.“ Mark Twain
Chce být tím svým idolem, aniž by chápal, že jeho idol se idolem stal právě rozvinutím svojí jedinečnost a tím se stal originálním.
Jimmy Kimmel měl vždy za vzor Davida Lettermana, ale dnes není Lettermanem, a proto řada mladíků snících o hostování vlastní talkshow chce být jako Kimmel.
Kevin Hart zamlada imitoval svoje hrdiny jako Chris Rock nebo Dave Chappelle, ale díky tomu nakonec našel vlastní cestu. Dnes jsou tito pánové jeho kolegy i přáteli, on jedničkou svého oboru a tisíce začínajících komiků má na zdi plakát Kevina Harta.
Kanye West, jeden z nejúspěšnějších hudebníků dneška, má stejný příběh se svým idolem Jayem Z.Kobe Bryant chtěl být Michael Jordan. Paulo Coelho se podobným způsobem hledal takřka padesát let, než se stal špičkou mezi současnými spisovateli.
Všechna tato jména ale v určitém bodě dospěla k tomu, že začala být sama sebou. Skrze napodobování svých hrdinů dostali nakonec ten nejkrásnější dárek – sami sebe. Potom už se nikdy neohlédli zpět.
A být sám sebou? To je to, co vlastně všichni ve skrytu duše hledáme. Navíc nic jiného totiž ani neovlivníme, jak připomíná tento krátký příběh.
David Zonyga
Autor Pohádek Nový Věk
Jak Vás článek zaujal? Napište nám Váš názor dolů do komentářů.
