Snip: chráním jiné lidi od těch, co ohrožují veřejnost
Na jednom svém webináři jsem se zmínil o „povolání“, o kterém jsem snil v mládí. Nájemný vrah! Dostalo se mi obrovského překvapení, když se mi ozvala osoba s tím, že jej vykonává. Jen v trochu jiné formě. Tady je s ní rozhovor, který se nám od jeho práce zatoulal k víře a jinému pohledu na řadu věcí.
Když mi bylo asi 10 let, přečetl jsem si knihu Fredericka Forsytha – „Šakal“. Byl jsem neskutečně fascinovaný postavou „Šakala“, který se dokázal vypořádat s každou situací. Všude zapadl, vždy měl chladnou hlavu. Vše řešil hladce, jednoduše. Likvidoval lidi, kteří byli jiným lidem nepříjemní (čímž udělal svět lepším). Navíc za to měl spoustu peněz, a to se mi taky líbilo. Prostě super chlapík a povolání snů z mého dětského pohledu. Když jsem se se svým povoláním pochlubil třídní po tom, co se nás na to ptala, zavolala si rodiče do školy. Asi neměla ráda bohaté samaritány, nebo si superhrdinu představovala jinak.
Začal jsem se tedy připravovat na tuto skvělou kariéru. Studoval jsem kriminalistiku z knih a filmů. Předplatil jsem si kriminalistické časopisy. Zjišťoval, jakými způsoby se dají lidé zabít, aby to zabralo pokud možno málo času a neudělalo moc nepořádku. Z mého studia chemie jsem se nejvíc těšil na toxikologii. Pročetl jsem spoustu případů masových vrahů, abych přišel na to, jakou udělali chybu, že na ně přišli. Jakým způsobem zabíjeli a jak se zbavovali těl. Zároveň jsem se zlepšoval ve svých technikách „zapadnout“. Znamená přizpůsobit se okolí, situaci, umět se bavit s kýmkoliv o čemkoliv. Protože jsem měl vraždit určitě bohaté lidi, učil jsem se i dobrým způsobům. Odtud rétorika, psychologie, dramatika (střední škola), skaut (přežití v divočině).
Osoba, které mě oslovila, není nájemným vrahem v tomto smyslu. Jak se sama vyjádřila „zabíjí lidi za peníze“. Ty špatné lidi. Jaké je tedy její povolání? Sniper. Vzhledem k tomu, že by se její způsob obživy nemusel každému líbit, nechám ji v anonymitě. Budu ji říkat třeba „Snip“. Rozhovor byl docela dlouhý, proto z něj vytáhnu jenom část, které říkám „jiný pohled“.
Snipe, řekni nám, co tě přivedlo ke tvé práci.
Když mi bylo asi jako tobě v tvém příběhu, byl jsem u toho, jak partička mladíků přepadla poštu. Vzali si jako rukojmí mě, moji mámu, pokladní a pár dalších lidí. Měl jsem v té chvíli velký strach. Drželi nás tam celý den. Mladíci ale měli smůlu, nakonec dorazila policie. Jen to nevypadalo tak jako ve filmech. Mladíci byli zmatení a vystrašení a nejprve výhružně stříleli, pak se snažili vyjednávat, protože jim došly náboje. Zkrátím to. Jednoho z nich zabila kulka odnikud a pak se zbylí vzdali.
To tě přivedlo k tomu být sniperem? Věděl jsi, že to byl sniper?
Mohl to být sniper stejně jako zbloudilá kulka. V tu chvíli jsem nad tím tak ještě nebyl schopen uvažovat. Jednoduše jsem chtěl svět zbavit lidí, kteří vědomě ohrožují jiné lidi. Stejně jako mě tenkrát. Zároveň jsem nechtěl být úplně vystaven nebezpečí. Policie a „šlapání chodníku“ nebyla moje cesta. „Náhoda“ tomu chtěla, že jsem se dostal v armádě do speciálních složek a odtud jsem se stal sniperem.
Jak dlouho jím jsi?
Zatím 25 let a předpokládám, že ještě dlouho budu. I když je to opravdu náročné hlavně na fyzičku.
Já si myslel, že spíš na psychiku.
Proč si to myslíš?
Přeci jenom zabíjíš lidi.
Dělám to, co jsem chtěl dělat v mládí. Moje práce je srovnatelná třeba s hasičem. Jsem v pohotovosti a během toho se zdokonaluji, udržuji ve formě, studuji. Ano, je to náročné, protože nikdy nevíš, kdy budeš mít výjezd. Stejně tak jako právě pro hasiče. A na rozdíl od hasiče, který si vezme dovolenou a zastoupí jej jiný hasič, nás tolik není. Takže se mi nejednou stalo, že mě z dovolené odvolali kvůli zásahu.
Kolik už jsi vlastně zabil lidí?
Ty bys jenom zabíjel. Naše práce není jenom zabíjet lidi. Chráníme vysoce postavené osoby. Třeba když tu byl americký prezident, papež a další. Jsme v pohotovosti, i kdykoliv je někde hodně lidí pohromadě. Ale abych zodpověděl tvou otázku, 16.
Čekal jsem více. Jaké bylo zabít prvního člověka a kde to bylo?
Nezabíjím lidi jako na běžícím páse. To dělají spíš vojáci nebo zásahové jednotky. Já zabíjím jenom v krajních situacích a to jen, když není jiná možnost. Byla to situace podobná mé v mládí. Skupina lidí byla zajata útočníky v bance. Po spuštění alarmu přijela zásahovka a po 2 hodinách jsem dorazil i já. Asi půl dne se řešilo, co s nimi provedeme. Po tom, co jednomu z nich hráblo a začas kolem sebe střílet, přišel jsem ke slovu. Jedna rána do hrudi. Pocit? Obrovská úleva. Najednou, jako by se čas zpomalil. Útočníci viděli mrtvého kolegu, přestali zmatkovat a stáhli se. Vzdali se, po 10 minutách bylo po všem.
Malinko jsi odbočil od svého pocitu.
Úleva ti nestačí? Situace se vyřešila. Lidé byli zachráněni.
Ale zabil jsi člověka.
Člověka, který si přišel pro smrt.
Jak to myslíš?
Jednoduše. Ti lidé přišli vykrást banku. Vzali si k tomu rukojmí. Museli vidět spoustu filmů, ve kterých to dopadlo podobně jako tady. I přesto do toho šli. Věděli, že buď je pochytají hned, nebo postřílí nebo něco podobného. I přesto do toho šli. Prostě si všichni šli pro smrt nebo minimálně pro vězení. Celou dobu věděli, že za své konání musí nést nějaké následky. Buď teď, nebo v budoucnu. Bohužel si nejspíš mysleli, že jich se to netýká. Že oni z toho vyjdou živí, zdraví, bohatí, šťastní až do smrti. Pak jsem nastoupil já a konec. Stejně tak je mohl kdykoliv zabít někdo při zásahu.
Takže úleva? Nic víc?
Nic víc. Připadá ti to necitlivé?
No jen jsem čekal, že z toho budeš mít třeba nějaké trauma nebo tak něco. Mám kamarády vojáky, co se vrátili z Afghánistánu, kde opravdu bojovali a říkali mi šílené story. Jaké je to koukat do očí umírajícímu, zmasakrovaná těla a tak. S některými se to táhne leta.
Válka je úplně jiný příběh. Tam leckdy ani nevíš, jestli jsi na té správné straně. Dostaneš se do zapeklitých situací. A hlavně vojáci jsou v jiném postavení než já. Dělám svou práci, dělám ji rád a dělám ji dobře. Její náplní je chránit jiné lidi od těch, co ohrožují veřejnost. Součástí je jejich zneškodnění. Jakékoliv emoce jsou spíš na škodu než k užitku. Ano, radost a naplnění jsou super. Ty takzvané negativní ti moc neslouží. Situace vyřešena, úleva, slavíme.
To by někomu mohlo přijít pokrytecké.
Je to můj pohled na můj svět. Já mu jeho názor brát nebudu. Ať si to zkusí se mnou vyměnit od úplného začátku, kdy jsem byl malý kluk. Možná pochopí.
Tak jinak. Jsi věřící?
Ano, stejně jako velká část vojáků a řada policistů.
No a v Bibli máš „nezabiješ“.
V křesťanské víře to tak je, máš pravdu. Kdyby to všichni věřící opravdu dodržovali, asi by nebyly války. Křižáci aktivně plenili, spousta válek se vedlo kvůli „víře“. To jsem ale asi odbočil. Ptáš se asi, jestli se nebojím toho, že přijdu do pekla, co? (smích)
Tak nějak.
Musíš si uvědomit, že není jenom jedna víra a hlavně, že víra není to, co církve kolikrát hlásají.
Jak to myslíš?
Víra z mého pohledu je spojení s něčím vyšším, větším, než jsi ty sám. Někdo tomu říká Bůh, někdo universum či vesmír. Kolektivní vědomí, nevědomí, pojmenuj si to, jak chceš. Tomu já říkám „víra“. Napojíš se a najednou víš, co máš dělat a jak. Dostáváš odpovědi na své otázky, vidíš věci tak, jak opravdu jsou. Máš řešení na zdánlivě neřešitelné situace. Církve jsou jenom systém přesvědčení, příkazů a zákazů, který je lidem vštěpován. Vezmi si, kolik je na světě náboženství. Některé mají různé Bohy, řada z nich má jednoho jediného. Liší se rituály, které jsou s daným náboženstvím spojené a řadou dalších věcí. Podstata je v řadě případů stejná. I přesto se mají lidé z různých náboženství vůči sobě vymezovat.
Tak teď jsme odbočili od tvé práce docela dost, ale řadu lidí by to mohlo zajímat. Jakou víru tedy vyznáváš ty?
Teď si nejsem jistý, jestli jsi mě poslouchal. Nehlásím se k žádnému náboženství. Prostě vím, že je něco vyššího a to něco se mnou komunikuje. Pomáhá mi „vidět věci“. Řešit situace. Stalo se ti někdy, že jsi něco věděl, a nevěděl, jak to víš?
Myslím, že vím, o čem mluvíš.
Tak to je přesně ono. Prostě víš, kam máš jít, když máš svůj cíl, aniž bys znal cestu. Ať už je to fyzicky třeba v cizím městě nebo hypoteticky při kterékoliv činnosti. Myslíš na cíl a cesta se ti zjevuje.
Zkus to ještě nějak přiblížit.
Dostáváš znamení pro ten správný směr třeba ve snech. Náhodou si otevřeš knihu, kde je zrovna řešení tvé situace. Náhodou potkáš člověka, který umí zrovna to, co ty poptáváš. Několikrát se mi stalo, že jsem se potřeboval někam dostat a buď jsem prostě věděl, kam jít, nebo mě oslovila osoba, že někam jde, jestli se nepřidám a náhodou to bylo mým směrem.
Tyhle „náhody“ moc dobře znám. Jak jsi k tomu přišel?
Jednoduše jsem byl otevřený novým věcem v minulosti. Vždy, když jsem něco řešil, tak jsem se koukal kolem sebe, odkud řešení přijde. A přicházelo přesně, jak jsem popisoval před chvílí. Pomohl mi i výcvik. Začal jsem se zdravě stravovat, pravidelně cvičit, pracovat s energií svého děla. Detoxikoval se. Taky jsem daleko více pracoval s tichem. Naslouchal jsem sám sobě. Někdo tomu říká meditace. Stav, kdy si najdeš jednu otázku a hledáš na ni odpověď uvnitř. Díky tomu uslyšíš hlas, který tam byl celou dobu, jenom jsi jej přehlušil vším možným zvenčí. Ať už to byla televize, kamarádi, alkohol… Všechno, co tě odpoutává od samoty a napojení.
To ale moc nevypadá, že by to souviselo s vírou.
Popravdě nevím, proč se tomu vlastně říká víra. Protože jakmile zjistíš, že to takhle je, tak to prostě víš. Možná na začátku, když to ještě nevíš, tak musíš věřit, a přicházejí důkazy. Pak už víš. Označovat ten stav vírou je docela matoucí. Zvolil bych spíš vědomí nebo napojení. A dle mého je to právě to, k čemu by tě měla vést církev. Řada z nich to opravdu dělá. K tomu tě ale navíc krmí jejich pohledem na život, příkazy, zákazy, formuje tvá přesvědčení vzhledem k jejich potřebám. Možná to pro církve takto nevyznívá moc pozitivně. Všechno, co církve učí, není špatné. Zároveň ne všechno je ku prospěchu.
Od původního tématu jsme tedy už dost daleko. Je třeba nějaký film, ve kterém je náznak toho, o čem mluvíš?
Rozhodně to není Poslední utrpení Krista (smích). Matrix, Limitless, Lucy, Nádherná zelená… je jich docela dost.
Počkej, to, co jsi vyjmenoval, je sci-fi.
A to řekl kdo? Producenti? Marketéři? Diváci? Tyhle filmy jsou blíže k pravdě, než si myslíš. Veškeré limity jsou jenom v tvé hlavě. To je to, co ty filmy ukazují. Nádherná zelená ti zase ukazuje, jak jsme se svých schopností zbavili.
Dobře. Jsme od tvého zabíjení pekelně daleko. Jak je to tedy s tebou a peklem?
Myslím, že do většího pekla, než si řada lidí vytváří ve svých hlavách na základě svých strachů a přesvědčení za svého života, se dostat po své smrti nemůžu.
Tak to je na další samostatný článek.
Věřím, že ho spolu dáme dohromady.
Zatím ti děkuji za rozhovor.
Jaký je Váš názor na víru? Myslíte, že jsou opravdu limity jen ve Vaší hlavě? Na co se mám Snipa zeptat v příštím rozhovoru? Pište do komentářů.
Petr Popek
