Sebeláska není sobecká. Nebo ano?

Přemýšleli jste někdy o tom, jaká je hranice mezi sebeláskou a sobectvím? Co dělat, abychom si sami sebe více vážili? Nad těmito i dalšími otázkami jsme nedávno bádali v naší redakci. Společně jsme začali hledat odpovědi a možná jsme na něco přišli. Chcete vědět na co?

Definice sebelásky

Definovat cokoliv je vždy obtížné a v případě sebeuvědomění či sebelásky je to ještě mnohonásobně těžší. Nicméně není to nemožné. Jak to tedy je? Sebeuvědomění bychom mohli chápat jako první krok v poznání sebe samých, učení se lásce k sobě jako krok druhý. Ze všeho nejdůležitější je zjistit, že jsme hodnotní a podle toho se sami k sobě i chovat – jako k hodnotným tvorům. Jenže neměli bychom si to plést s egem. Zdravá sebeláska nemá s egem nic společného, a pokud ano, pak se ho snaží pouze správně usměrňovat, nikoliv podporovat.

Sebeláska znamená, že se přestaneme cítit ušlápnutě, nebudeme se bát chodit zpříma. V případě, že bychom však měli ego postavené příliš vysoko, dokážeme ho sebeláskou srazit níž nebo se ho zcela zbavit. Sebeláska pomáhá zlepšit sebereflexi, díky sebelásky člověk začne být schopný uvědomovat si své chyby, najde v sobě větší pokoru, empatii a chuť pečovat o druhé.

Jak začít sám sebe milovat?

K tomu, abychom rozvíjeli sebelásku, neexistuje žádný návod. Nejdůležitější ze všeho je začít myslet sám na sebe. Prostě myslet. Jakmile začnete přemýšlet o tom, co potřebuje, co vám dělá dobře, nebo třeba co vám v životě chybí, jste na správné cestě ke zdravé sebelásce. Budete-li na to intenzivně myslet, nebude trvat dlouho, abyste své myšlenky začali realizovat. Tím, že si konečně začnete dopřávat věci, po kterých v nitru toužíte, se navíc spustí proces, kdy začnete brát ohledy nejen na sebe a pro sebe, ale také na své blízké. Zcela přirozeně pak dáte někdy přednost sobě, jindy druhým, a zároveň dlouhodobě z toho nikdy nebudete vycházet nevýhodně.

Hranice mezi sebeláskou a sobectvím

Na první pohled by se mohlo zdát, že hranice mezi sebeláskou a sobectvím je velmi tenká, ve skutečnosti tomu tak není. Sebeláska je, když děláme něco výhradně pro sebe, protože to pro nás je zkrátka nadmíru důležité, ale zároveň nepřestáváme soucítit s potřebami druhých lidí. Stále chceme, aby se měli i oni dobře, záleží nám na nich. Nicméně pokud se staráme pouze o vlastní prospěch a druzí jsou nám trvale a úplně jedno, pak je to sobectví. Aby byl rozdíl mezi sebeláskou a sobectvím lépe pochopitelný, napadá mě příklad z mého života:

„Moje matka je na mě velmi závislá a byla mi schopná volat i několikrát za den, zpočátku dokonce i několikrát do hodiny. Pro mě to bylo omezující a vlastně i nepříjemné, i když svou matku miluji. Jenže miluji také sama sebe, proto jsem se rozhodla, že to nebudu dále akceptovat a připustím jen tolik telefonátů, kolik mi jich bude příjemných. Věděla jsem, že pro matku to nebude snadné přijmout, a tak jsem jí s citem, ale rázně sdělila své rozhodnutí. Jakmile matka naší „dohodu“ začne porušovat, opět jí své rozhodnutí se soucitem zopakuji, a zároveň nepřistupuji na manipulace z její strany. Kdybych byla sobecká, nic jí nevysvětluji, telefon nechám zvonit a o její pocity se nebudu zajímat. Budu myslet jen sama na sebe a ji raním.“

Už chápete, jaký je zásadní rozdíl mezi sebeláskou a sobectvím, a proč je sebeláska tolik důležitá?