Dala jsem výpověď a s krosnou se vydala hledat štěstí do Vietnamu – II. část
Většinu míst, které jsem navštívila, jsem procestovala sama. I jako žena jezdím všude sama, jsem
na to zvyklá, takže jsem rozhodně strach neměla. Avšak na většině míst jsem se dokázala domluvit
anglicky, což v Asii není až tak běžné. Pokud tedy necestujete na turisticky oblíbená místa, a to moje vesnice, do které jsem se vydala, opravdu nebyla.
Sama jsem netušila, co mě vlastně čeká, jelikož v Asii jsem ještě nebyla…
Na letišti v ČR jsem naposledy objala své rodiče, zamávala jim a chvíli na to jsem již seděla v letadle. Kam mířím? Letím směr Hanoj a přestup mám v Istanbulu. Letím s Turkish Airlines a jelikož jsem si vybrala schválně dlouhý přestup.
Přála jsem se zdržet se chvíli ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyla.
Turecko umožňuje občanům naší země vyrazit do města na turistické vízum, které dostanete přímo na letišti. Já měla vlastně v úmyslu původně vyrazit do města sama. Avšak Turkish Airlines má pro své pasažéry skvělou službu, kterou jsem s radostí využila. Pokud máte v Istanbulu dlouhý přestup (déle než 6 hodin), tak máte možnost s průvodcem vyjet do města a prohlédnout si ho během vašeho přestupu.
Výlet mě nadchnul. Poznala jsem dvě nové slečny, podívala se do známých mešit, nakoupila na Grand
Bazaaru a ochutnala pravý kebab, jelikož v rámci výletu byla zahrnuta i večeře.
Moje nové dobrodružství začalo přímo parádně!
Po toulkách po měste jsem na letišti přestoupila na letadlo do Hanoje, uvelebila se v sedačce a usnula. Probudila jsem se na večeři podávanou na palubě. Musím tedy pochválit Turkish Airlines, jelikož jejich služby včetně
podávaného jídla mě ohromily. V Hanoji jsem přistála pozdě večer a začala vyřizovat víza. Přišla k přepážce, předala dokumenty a pouze čekala na razítko do pasu. Cesta přes úředníka byla jednoduchá, jelikož víza jsem už v pasu měla a tak jsem vyrazila hledat svoji krosnu, kterou jsem si nechala odbavit. Nikde jsem nedokázala na cedulích najít, kde se naše kufry nachází, takže jsem obcházela letiště (ještě, že má jen jeden mezinárodní terminál). Krosna se mi
válela na zemi, asi ji někdo sundal z pásu a položil na zem. Hlavně, že byla stále celá a čekala tam na mě!
A první pocit z Hanoje, Vietnamu?
Řeknu vám to asi takto. Ve chvíli, kdy jsem šla hledat svého řidiče, který mě měl vyzvednout na letišti, jsem okamžitě pocítila jednu změnu: bylo hrozné HORKO! Dorazila jsem do Vietnamu v létě, takže vlhkost vzduchu byla přibližně 95% a venku bylo v 10 hodin večer obrovské horko. Letěla jsem v lehkých dlouhých kalhotách a při vystoupení z
letiště jsem se okamžitě začala potit. Problém ani tak nebyl v horku, na které jsme v naší zemi přes léto zvyklí, ale hlavně v té vlhkosti.
Pokud bych vám měla popisovat můj první den, tak byste si zřejmě ťukali na čelo a říkali si, proč jsem vůbec ještě tady a neotočila jsem se domů hned na letišti. Jenže mě se Vietnam asi jen tak nezbaví!
V dalším článku bych ráda popsala pár míst, která jsem navštívila a co jsem vlastně prožila na vesnici ve Vietnamu, jelikož to byl jeden velký a šílený příběh, který si zaslouží svůj vlastní článek. Nicméně bych se ráda vrátila k tomu, co tu dělám. Jsem učitelka angličtiny. Ano, čtete dobře a nešálí vás zrak. Angličtinu miluji a děti také, proto jsem
byla v Irsku jako au pair. Nikdy by mě ale samotnou nenapadlo, že angličtinu budu učit. Myslím, že ani mojí učitelku angličtiny by to tenkrát nenapadlo, že budu dnes na stejné pozici jako ona.
Proč jsem si vybrala pracovat jako učitelka angličtiny? Hledala jsem dobrovolničení ve Vietnamu a toto byla jedna z možností, jak pomáhat těm, kteří to potřebují. Učím nejen v centru, kde dobrovolničím, ale také v různých sirotčincích či vesnicích, kde nemají rodiče peníze na to, aby jejich děti angličtinu studovaly.
Ve Vietnamu je angličtina opravdu důležitá, stejně jako vzdělání. Pokud nevystudujete vysokou školu, nemáte diplom a neumíte anglicky, tak nemáte prakticky šanci najít práci. Vietnam je země naprosto odlišná od té naší, mentalita lidí je tu naprosto jiná, stejně tak jako vše ostatní. Na začátku to bylo složité, zvyknout si na vše a přizpůsobit se, jelikož já jsem jiná (bydlím sice ve třetím největším městě Vietnamu, ale na vesnici v životě neviděli lidé cizince – bílého člověka či kohokoliv jiného) a občas to bylo až moc, ale já si Vietnam opravdu zamilovala a i
přesto, že jsem se právě vrátila z výletu v Thajsku, tak jsem se zpět do Vietnamu opět těšila, jako se těšíme, když jedeme zpět domů.
Vietnam se stal mým domovem a zůstane v mém srdci navždy. Vryl se mi do kůže jako se lidé nechávají tetovat. Nikdy nezapomenu na to, co jsem tu prožila, na skvělé lidi, které jsem tu potkala a na všechno to skvělé jídlo, které jsem tu ochutnala. Více o mém dobrodružství už v dalším článku. O čem bude? Hádám, že příští by mohl být o mých začátcích a o tom, že vše zlé je k něčemu dobré, protože přesně takový byl můj první měsíc ve Vietnamu.
Autor: Markéta Hudečková
