Michal Zdeněk Zachar, freelancer, imagemaker, lektor. V současné době pořádá tréninkové kurzy pro jednotlivce i firmy. Školí v prezentačních a neverbálních dovednostech, ve všem, co se týká komunikace. Tyto poznatky ještě více rozvíjí v projektech zaměřených do firemního prostředí. Působí také v oblasti make-upu a stylu, kde uplatňuje 15 let spolupráce s autorem systému 3AXIS® Je i pořadatelem Mezinárodního Mistrovství ČR v make-upu. Když se ho zeptáte, kdo je, řekne vám, že se jen pokouší být člověk. A dělá to, co by asi každý člověk dělat měl- dělat co ho baví a čím může i nějak prospět ostatním.
Ahoj Michale, četla jsem vaše články o komunikaci v dnešním světě. Nelze si nevšimnout, že kritizujete dnešní dobu, kdy je normální komunikovat především na virtuální bázi. Řekněte, našim čtenářům, proč?
Ahoj, zdravím čtenáře Já to dokážu.cz. Odpovím stručně. Protože virtualita sice podporuje představivost a umožňuje na jednu stranu spojit mnoho lidí, kteří by se jinak nepotkali. To je ok. Ale pokud ji propadneme a přijmeme ji jako náhražku našich osobních vztahů, jsme v pasti. Staneme se závislými na svém vlastním virtuálním obrazu. Vylepšujeme potom na síti svůj obraz, nikoliv ve skutečnosti sami sebe.
Co nás ovlivňuje při komunikaci?
To je právě to. V online komunikaci nevidíme tomu druhému člověku do tváře. V komunikaci totiž nás ovlivňuje vše (smích). Z 55% je to obal (účes, líčení, oblečení), dále je to z 38% barva tónů, které u toho vydáváme, tedy barva řeči a teprve 7% jsou slova. Jejich obsah. My jsme moc pyšní na to, že umíme číst. Což nám dává pocit nadřazenosti nad světem, přírodou, planetou, vesmírem. To nejdůležitější ovšem nevidíme, či spíše vidíme, ale děláme, jako že ne. A říkáme tomu, světe div se, slušné chování.
Jak to myslíte, slušné chování?
Slušné chování dělí věci i lidi na ty dobré a špatné. Ale takový nikdo z nás nejsme. Všichni jsme obojí. Pod obojí. Slušné chování neboli etiketa nás však krom toho, že po nás chce lidem neubližovat, naučila i lhát. Vydáváme se za někoho, kým nejsme. Hrajeme role silných, ale jsme slaboši. Vykládáme o lásce, ale když si vedle vás druhý člověk stoupne, pak byste se mu měli podívat do očí. Zpříma, abyste viděli, jak se cítí. To je to, co dnes ještě nelže. Lidské tělo se nenaučilo lhát.
Co byste poradil našim čtenářům pro zkvalitnění komunikace?
Všichni jsme ti, kteří komunikují. Nehledejme v naší komunikaci kvalitu. Hledejme v ní srdce toho druhého a za ním i toho, komu to srdce patří. Člověka.
Obecně se domnívám, že hodnotit něčí kvalitu znamená nerespektovat jeho osobu, osobnost, ego i osobitost. Vlastně svým hodnocením tlačím toho dotyčného dle pravidel vší „počestnosti“ do něčeho, co je mnohdy mimo rámec jeho možností.
Zajímáte se také o čtení z řeči těla, proč zrovna? Prozradíte nám nějaké fígle?
V mládí, či spíše od narození čteme v lidech a v situacích kolem nás. Učíme se pomocí toho, že se díváme na to, jak různé situace působí na lidi a co v nich vyvolávají. My si je vtiskujeme, tzv. primingem. No a pak se podle nich chováme. Mě jen prostě přišlo divné se chovat podle toho, jak se to před 80 lety učil děda či otec a chtěl jsem tedy spíše pochopit, co jsem vlastně já sám. Abych, když už nad něčím nebo někým jásám, alespoň věděl, proč to dělám. Když přijedete na křižovatku, počkáme všichni, než naskočí zelená. Když se na nás někdo jiný podívá, třebas prosebně nebo výhružně, my už toto neumíme anebo spíše nechceme číst…
Někdo říká, že rozumět řeči těla je dar a že se tomu nedá naučit. Naučit se to dá, dokladem je řada lidí, kteří mi prošli rukama. Otázkou je spíše, proč se to chcete učit? Ono každý dar, i mimořádný dar, má cenu jen, když prospívá ostatním.
A jedním z nejdůležitějších fíglů je uvolněnost, nenucená přirozenost. Česky charisma. Charisma je zvláštní dar nebo rys osobní přitažlivosti a kouzla. Člověk srší osobním kouzlem zejména když je přirozený, sám sebou, bez nalhávání, bez okolků.
Osobní rozvoj člověka. Jak probíhal u vás? Přišla nějaká životní krize, a potom rozvoj? Nebo to bylo samovolné?
To vlastně je to, co jediné má cenu. Rozvíjím-li se co by člověk, rozvíjím tím i vše kolem sebe. A ten můj rozvoj byl provázen několika nehodami, náhodami, prostě skutky, které nečekáte a stanou se. Jste jim poblíž, dotýkají se vás. Nemůžete se jim vyhnout. Pro mne bylo tehdy bolesti v mém životě příliš mnoho. Domníval jsem se, že si pomohu tím, že se naučím vytvářet klid a mír. V druhých (smích). Zapomněl jsem přitom na sebe. A tak, když mne vezla sanitka na JIPku s krevním tlakem někde kolem Hirošimy, jsem si jen uvědomil, že to není nutné. Přeformátoval jsem svůj život úplně komplet. Ztratil jsem všechno, na čem mi dříve záleželo. Na čem jsem si myslel, že mi záleží.
Nedostal jsem nic. Vlastně ano, dostal. Svobodu.
Člověk může změnit vždy jen sám sebe, proto každý, kdo radí druhým je už z podstaty věci neúspěšný. Proto má spojení osobní rozvoj u mě až pejorativní nádech. Nikdy nefungovalo. Člověk by si vždy to, co se dozví, měl osobně vyzkoušet. A jeho mentor nebo trenér, by ho měl k tomu vést.
A proto: Ničemu, co vám zde říkám nevěřte, vše si sami ověřte.
Děkuji Michale, to je krásný závěr. Já vám tedy popřeji hodně štěstí a na shledanou!
Také děkuji, jsem rád, když mohu být přínosem. Naviděnou.
Web Michala Zachara: www.pei.cz
Kontakt: wizard.michal@gmail.
Autor: Lucie Valouchová
