Pohádky a jejich vliv na život v dospělosti

Zamysleli jste se někdy nad tím, do jaké míry ovlivnily průběh našich životů pohádkové příběhy, které jsme měli v dětství tolik rádi?

S těmi všemi jejich princeznami, šťastnými konci a veselými kouzly na ně spíše tíhneme pohlížet jako na něco naprosto nevinného a naivního, že?

Jenže pravda je taková, že jejich vliv je mnohem dalekosáhlejší a my je podceňujeme. Ve spoustě aspektů totiž mohou mít tradiční pohádky na nevinné malé čtenáře velmi negativní efekt.

Všichni se asi shodneme, že dětství je nejotevřenější, nejovlivnitelnější a tím pádem také nejzranitelnější etapa lidského života. Všechny faktory, které na nás v raném věku působí, se nám pod kůži zapisují velmi tučným písmem a tím pádem určují, jakým směrem se budou naše budoucí kroky ubírat.

Druhá věc, kterou si je důležité uvědomit, je fakt, že člověk se mnohem lépe učí napínavými příběhy, než skrze holá fakta. Pokud nevěříte, tak si schválně zkuste porovnat, kolik si pamatujete zápletek svých oblíbených filmů a kolik vám toho v hlavě zůstalo z látky probrané ve školních lavicích. U většiny z vás pravděpodobně převáží první varianta.

Když dítěti povíte, ať nezlobí, nebude to mít zkrátka takový efekt, jako když mu připomenete, že si zlobivé děti odnášejí čerti do pekla. A právě tady leží kámen úrazu.

Včerejší pravda může být dnes lží

Příběhy si lidé vypráví napříč celou historií, ovšem pohádky jako žánr většinou datují svůj vznik do středověku, kdy se z ústní lidové slovesnosti začali psát první knihy a sbírky. Za pohádkové průkopníky pak označujeme slavná jména jako Andersen, bratři Grimmové či Perrault a všechny ty jejich Karkulky, Sněhurky a Ošklivá káčátka.

Tento zlatý věk pohádek se odehrál před několika stoletími a pro tento žánr jakoby se čas zastavil. Samozřejmě přišli další autoři a další pohádky, ovšem všechny jakoby se stále točily kolem těch stejných starých poučení, poselství a iluzí, které nastolila stará garda.

Dodnes tak s chutí vyprávíme o červené Karkulce, princi Bajajovi a Perníkové chaloupce a vůbec nám nedochází, že tyto příběhy vznikly v jiné době. Tvořily obraz světa, který dnes vypadá jinak. Světa, který věřil jiným věcem a neznal tolik, kolik my známe dnes.

Tehdy lidstvo například více chápalo násilí jako cestu k vítězství. Méně také rozumělo mezilidským vztahům a sňatek na prahu dospělosti pro ně znamenal celou vědu v této oblasti. Tehdy nebylo mnoho příležitostí měnit poměry, do kterých se kdo narodil a možná proto hlásaly skromnost jako vrchol vší ctnosti a šlechetnosti.

Bohužel, jak vyznívá jejich apel dnešním generacím? Vážně do světa usilujícím o mír je dobré každému nově příchozímu očkovat upálení ježibaby v peci a utopení vlka ve studně jako cestu ke šťastnému konci? Všemu otevřenému dětskému podvědomí tyto symboliky zapíší jednoduchou rovnici: násilí = ano.

A určitě stačí ten život rozvrhnout jen jako cestu k nalezení vysněné princezny a šmitec se vším dalším úsilím? První zlomené srdce v pubertě najednou zmatenou nedospělou psychiku tak poplete, že se vzbouří vůči všem těm lžím, které mu okolí předávalo a zahořkne vůči lásce. Z toho tu máme skeptickou generaci singles, kteří se své vlastní zranitelnosti brání jako čert kříži.

Je určitě v dnešní na úspěch zaměřené společnosti dobré očkovat skromnost za každou cenu, a tím pádem dávat zelenou jejím nechtěným příbuzným – malomyslnosti, zbabělosti či pasivitě?

Princ na bílém koni? Hurá, sami nemusíme o nic usilovat, protože jednoho dne nás někdo přijede vysvobodit a budeme šťastní až do smrti!

To a mnohé další destruktivní vzorce jsou uloženy v hlavách obrovského množství populace. Samozřejmě každý z nich mávne nad tím, že „pohádky jsou pro děti“ (což mimochodem z historického hlediska také není pravda), ovšem jejich podvědomí je podobnými deziluzemi zahlceno.

Vždyť kolik z nás stále čeká na neslavné „štěstí až do smrti“?

Dobře, maturita ho nezařídila, počkám na diplom… Zase nic, tak snad ta svatba… Hmm, jistě mě naplní povýšení… Tak teď už určitě ty děti… Uff, až ty děti vypadnou z domu, to bude konečně ono! … Háček je asi v nesplacené hypotéce… Safra, už jen pár roků do důchodu, to už doklepu… To je nuda, měl jsem dělat jiné věci, dokud na to byl čas a síla! … Cože, smrtelná postel? Tohle jako bylo všechno?! … A zazvonil zvonec, pohádky byl konec.

Inu, a co si s tím tedy počnu?

Můžete nad tímto článkem s ironickým posměškem mávnout rukou. Nebo se také můžete zamyslet, zda na tom opravdu něco nebude pravdy a vědoměji přistupovat k tomu, jaké pohádky dětem čtete či pouštíte. Samozřejmě se najdou i takové, které děti dokáží obohatit a nepopletou hlavu zbytečnými nesmysly – namátkou Exupéryho Malý princ nebo Carrolova Alenka v říši divů nebo moje Pohádky Nový Věk.

A co se vás samotných týká?

Zkuste ve svém životě rozšifrovat, zda některé nešťastné pohádkové lži nehrají nežádoucí roli i ve vašich životech. Není to snadný úkol, je totiž potřeba se takzvaně „disociovat“ od sebe samotného a podívat se na váš život z role nezaujatého pozorovatele.

Pokud stále například čekáte na záchranu přijíždějící na bílém koni, je dobré si uvědomit, že ve skutečnosti tím princem, který vás má od neštěstí osvobodit, jste vy sami.

Každý jeden z nás. Proto nečekejte na nic – sami a hned si můžete začít utvářet život podle svých představ. Od toho jsme na světě.

David Zonyga

Pokud vás zajímá, co ještě má obrovský vliv na náš život, začtěte se do našeho článku – Informační technologie dnešní doby a jejich vliv  na náš život.