Čeho před smrtí nejvíce litujeme

Smrt se v naší moderní společnosti stala velice tabuizovaným tématem. Naše euroatlantická civilizace dosáhla tak vysoké úrovně bezpečí a pokroku, že se oproti minulosti zpravidla dožíváme velmi vysokého věku, což je určitě jeden z důležitých faktorů tohoto hlubokého neuvědomování si naší jediné životní jistoty.

Zatímco za dob Ježíše před dvěma tisíci lety se lidé dožívali v průměru pouhých 30 let, v dnešním vyspělém světě se průměrný dožitý věk pohybuje až kolem osmdesátky. Možná proto se chováme, že se nás smrt netýká a schválně před ní zavíráme oči. Vzpomeneme si na ní jen vzácně a to nás tak vyděsí, že se této pravdě opět uzavřeme.

Odmítání smrti dokonce vede dnešní vědce po vzoru středověkých alchymistů k vynalezení nesmrtelnosti. Místo kamene mudrců ovšem vsází svou kartu na roboty a technologie, což všechny ty futuristické vize ala R.U.R., Terminátora, Star Treku nebo Já, Robot až nebezpečně obrazně zhmotňuje do reality. Jak se k tomu dá postavit i jinak?

Smrt jako motivace

Vinou ignorováním smrti na konci života často hořce litujeme, jak jsme si všechen svůj čas nechali protéct mezi prsty. Našich 30 tisíc dní uteklo jako voda a už padá opona. Je to zbabělý postoj. Když se však člověk naopak odváží stoupnout si pravdě čelem, získá díky tomu sílu a vůli k životu, o jaké se mu předtím ani nesnilo.

[kopa_block_quote class=“e.g. kopa-blockquote-1, kopa-blockquote-2″]„Vědomí smrti v nás podnítí chuť žít naplno.“ Paulo Coelho[/kopa_block_quote]

Když žijeme s vědomím, že brzy to tu pro mě skončí – a nikdo mi nezaručí, zda to bude za rok nebo za padesát – přestanu se tolik bát vyjít vstříc životu svých snů a nerozhodí mě tolik každá překážka na takové cestě. Vědomí smrti má totiž velkou přednost a to je dar nadhledu – mnohem jasně díky ní vidíme, na čem záleží a co jsou jenom nedůležité maličkosti.

Třikrát Kéž bych…

Díky takovému postoji zkrátka jednou nebudete na smrtelné posteli litovat. Autorka Bronnie Wareová dokonce na toto téma napsala slavný bestseller, podle kterého lidé před smrtí nejvíc litují překvapivě velmi podobných věcí. Jaké to jsou?

1. Kéž bych se nebál žít tak, jak jsem si přál

Klasika. Strach z prohry nám nedovolil ani začít. Máte vysněnou práci? Místo, kde chcete žít? Nebo alespoň zážitek, co byste si rádi splnili? Nečekejte už ani minutu, vždyť pro takové věci jsme naživu!

2. Kéž bych tolik nepracoval

Samozřejmě. V tomto světě nekonečných možností se celoživotní uvěznění v práci na 5 ze 7 dní v týdnu jeví jako velmi omezený prožitek, pokud to není práce, kterou máte rádi. Pokud to jinak nejde, nenosme si práci alespoň domů a věnujme se mimo ni plně svým nejbližším a koníčkům.

3. Kéž bych si dovolil být šťastný

Tak jednoduché, že? Jenže to, že štěstí je volba, nám dochází až příliš pozdě. A přitom po čem nejvíce toužíme? Právě po něm. Neomezujte se falešnými představami, očekáváními ani domnělými povinnostmi a nebojte se zářit – budete tak prospěšnější nejen sobě, ale paradoxně i všem okolo.

Chcete vědět víc? Přečtěte si článek Informační technologie dnešní doby a jejich vliv na náš život. Přečtěte si, proč je využívat v omezené míře tak, abychom nemuseli litovat!

David Zonyga