Prokrastinace. Nový název pro lenost?

Pravděpodobně každý z nás někdy vědomě či nevědomě prokrastinoval. Možná někdo z vás prokrastinuje právě teď. Vždyť práce počká, nejdřív si přečtete tenhle článek.

Co je to prokrastinace?

Prokrastinace – tohle lehce krkolomné slovo představuje chorobné odkládání důležitých úkolů či práce na neurčito. Prokrastinátor se vyhýbá povinnostem, najde si na práci cokoliv jiného – neurgentního, než aby se věnoval tomu, čemu by měl. Hoří mu termín odevzdání diplomové práce? Než by sedl k počítači a napsal alespoň pár řádků, raději uklidí celý byt. Měl by zavolat klientovi a vyřešit s ním nesrovnalosti v zakázce? Nejdříve je potřeba zalít květiny v celé firmě.

Prokrastinace není lenost

Na první pohled by se mohlo zdát, že prokrastinace je jiný název pro lenost. Ten, koho se prokrastinace zrovna netýká, by tak klidně prokrastinátora označil za lenocha. Jenže lenoch má jediný cíl – lenošit. Líný člověk si zaleze do postele nebo k televizi s balíčkem chipsů a ani ho nenapadne, že by vygruntoval celý byt. Prokrastinátor zvolí místo urgentního úkolu jiný, takový, na kterém mu tolik nezáleží, který nemusí udělat dokonale, takže nemusí mít strach, že by při něm selhal.

A přesně tady je kámen úrazu. Člověk, který prokrastinuje, není lenivý. Má strach, že úkol nezvládne dostatečně dobře, zároveň trpí pocitem selhání, protože se nedokáže k danému úkolu přemluvit. Lenochovi je jedno, že nic nedělá. Řídí se heslem: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“ Ve srovnání s prokrastinátorem, který je ve skutečnosti velmi ambiciózní a pracovitý, je navíc lenoch šťastnější a to bez ohledu na pohlaví, vzdělání či dokonce majetkové poměry a profesi.

Není lenoch jako lenoch

Když už jsme u toho srovnávání, pak je třeba zmínit také to, že není lenoch jako lenoch. Jsou sice lidi, a není jich málo, kteří jsou od přírody leniví, nedokážou a ani nechtějí opustit svou komfortní zónu, ale pak jsou tady i ti, kteří si rádi zalenoší bez pocitu viny a netýrají sami sebe dalšími a náročnějšími úkoly, a přitom jsou to obyčejně velmi pracovití a schopní. Tento typ člověka vyhrál v loterii, protože umí oddělit práci a odpočinek. Dokáže na hodinu dvě vypnout a pak se třeba znovu pustit do práce a často s ještě větší vervou a motivací. Ale zpět k prokastinaci.

Proč někteří prokrastinují?

Vzhledem k tomu, že prokrastinace nic dobrého nepřinese, je zodpovězení této otázky klíčové. Jedním z důvodů, proč člověk prokrastinuje, může být pracovní vyhoření. Člověk, který ztratil motivaci nebo je přepracovaný či přehlcený informacemi (tohle se týká např. studentů a psaní závěrečných prací) se prokrastinaci prakticky nevyhne. Vyhořelý člověk trpí úzkostmi spojenými s pozvolným, ale trvalým poklesem výkonnosti a oddalováním plnění úkolů. K prevenci těchto stavů se přitom nedoporučuje nic jiného než odpočinek od práce, případně i studia.

A není to náhodou nemoc?

Není. Z 90 až 95 % řeší problém s prokrastinací zdraví lidé, kteří akorát nezvládají rychlost dnešní moderní doby. Řeší ji lidé, kteří ztratili motivaci, jsou unavení a ve stresu, nebo lidé s pocitem nenaplnění a marnosti z vykonávané práce, ve které již nenacházejí smysl. Pouze ve výjimečných případech stojí za prokrastinací nějaká vážná nemoc a spíše než o chorobu se jedná o zlozvyk. Je to naučený špatný způsob chování, nejedná se o vrozenou věc.

Dá se nad prokrastinací vyzrát?

Porazit prokrastinaci silou vůle je velmi obtížné. Prokrastinátor si je velmi dobře vědom toho, že by měl raději pracovat na zakázce než přesazovat fialky. Přesto je možné nad prokrastinací vyzrát. Jednou z možností je rozložit si velké úkoly na menší části, protože čím menší sousto, tím menší šance na odkládání. Účinné bývá také to, když si člověk představí, co nejhoršího se stane. Například když autor pošle svůj hotový článek do redakce. „V nejhorším případě mi ho vrátí k opravě.“ Aha, vždyť ono se vlastně nic tak hrozného nestane, prostě ho pak jen upraví podle zadání.

Pokud trpíte prokrastinací, snažte se vždy předem stanovit termín, kdy zakázku, projekt dokončíte. Termíny fungují úžasně! Potvrzují to i průzkumy provedené v různých školách, kdy cílem průzkumu bylo zjistit, čemu dávají studenti přednost, jestli chtějí raději pevný termín odevzdání eseje nebo si termín mohou určit sami. Pevný termín tvrdě převálcoval možnost vlastní volby termínu a to dokonce i v případě, že pevný termín byl šibeniční. Vyplývá z toho, že lidé mají zřejmou snahu určovat sami sobě termíny, dokonce i drsné, aby překonali prokrastinaci.

Autor: Linda Tomsa Kalašová