Děkuji všem!
Nevěřila jsem tomu, že by článek mohl mít takový úspěch. Že by ho v podstatě vůbec někdo četl. Od doby, když článek vyšel se mi ozvala spousta z vás. Ať už to byly otázky k mému odjezdu, ať už to byla podpora mě samotné nebo dokonce radost a poděkování za motivaci. I kdyby to měl být pouze jeden člověk, který si můj článek přečte a inspiruje se, tak to pro mě znamená víc než celé zlato světa. Není nad pocit, když víte, že můžete někomu pomoci. Vyloupnout se z kukly do vysněného motýla, pomoci mu roztáhnout křídla, vyletět do světa a plnit si své sny!
Mě samotné také trvalo nějakou dobu, než jsem se odhodlala. Nestalo se to ze dne na den, jak to možná může vypadat. Ono totiž odjet z místa, kterému jste do nedávna říkali domov, opustit rodinu, kterou milujete, přátele, kteří pro vás znamenají svět a vydat se s krosnou překonávat překážky, není je tak. A že těch překážek rozhodně na cestě potkáte! Víte co? Bez překážek a nutnosti je překonávat by to ale nebyla taková “sranda”. A život má být rozhodně alespoň z části legrace, že?
Jaký byl ten první měsíc?
Přemýšlení o překážkách mě nutí zavzpomínat zpět na první měsíc, který jsem ve Vietnamu prožila. Neberte to však tak, že momentálně žádné překážky nemám a že žít ve Vietnamu je jako procházka růžovým sadem. To bych vás musela rychle vyvést z omylu. Jak jste se již mohli dočíst v předchozím článku, tak můj první měsíc na vesnici byl rozhodně záživný a to ve všech směrech. Proč tomu tak však bylo? Pokud vás to zajímá, tak čtěte dále.
Pravý Vietnam
Asie sama o sobě je úplně jiný svět, s čímž musíte od první chvíle počítat. S čím jsem ale nepočítala bylo to, co mě první týdny čekalo. Když už se mi podařilo se vymotat ze šílené Hanoje (neberte to špatně, Hanoj miluji, ale na první návštěvu vám přijde Hanoj tak trošku šílená) a dorazit na místo, kde jsem měla učit děti, tak jsem samozřejmě byla nadšená. Každý první moment v novém je tak trošku o nadšení a radosti z toho, že jste se vlastně dostali až sem. Je zajímavé, že od mého příjezdu mě vlastně nadšení z Asie a Vietnamu jako takového ještě nepřešlo. V této chvílí jsem právě oslavila svůj půl rok ve Vietnamu (ano, čas neskutečně letí!).
Asie je neskutečně různorodá
A stejně tomu tak je i ve Vietnamu. Vzhledem k tomu, že žiji v neturistické oblasti, tak si opravdu užívám místního života naplno. Začala jsem se učit Vietnamsky, jelikož většina lidí ve městě anglicky nemluví, tedy až na mé studenty a učitele. Těch tu je všeho všudy asi 20. Jsem tu ve své podstatě šťastná. Rodinu a přátele mám však daleko a nebudu nikomu z vás nalhávat, že by se mi po nich nestýskalo. Vánoce tu byly opravdu svým způsobem smutné, avšak zajímavé.
Zábava právě začala
Na vesnici jsem dostala matraci na zemi, kýbl na vodu místo sprchy a to byl teprve zážitek, to vám musím říci. Jela jsem do Vietnamu jako dobrovolník. Chtěla jsem pomoci dětem s angličtinou, jelikož děti i angličtinu miluji. Chtěla jsem procestovat kus světa a jednoduše žít svůj malý skromný sen v poklidu a radosti. Zároveň jsem se chtěla více věnovat psaní článků a blogu, který píši. To jsem však netušila, že i přes pouhé dobrovolničení bude z tohoto celého „listu přání“ čas pouze na učení a pomáhání dětem s angličtinou, kdy většina z nich o to ani moc nestála. Proč tomu tak bylo? Být dítětem ve Vietnamu, to totiž vůbec není jednoduché:
Představte si sebe ve věku 8 let, vstáváte ráno v 6 hodin každý den od pondělí do soboty, poté jdete do školy, kde studujete od 7:30/8:00 do 12 hodin, poté si doma s rodinou dáte oběd a vrátíte se zpět do školy, kde opět studujete od 14:00 do 17:00. Poté se přesunete do centra, kde se budete od 6 do půl 8 učit angličtinu. Aby tomu však nebylo málo, tak se po návratu domů musíte postarat o to, abyste vypracovaly domácí úkoly a to jak do školy, tak do centra, kde se učíte anglicky.
Takto tu vypadá běžný dětský den. Ruku na srdce, kolik z nás by toto zvládlo dlouhodobě? Kolik z vás by toho nemělo po pouhém prvním týdnu “plné zuby”? Já tedy rozhodně ano! Nemohu se poté divit, že pokud se jedná o centra, kam děti dochází po škole, tak už nemají většinou energii a nechtějí se tak moc učit. Spíše chtějí hrát hry v angličtině. Tím se ovšem také učí a tak jsem se musela naučit postupovat při výuce malinko jiným způsobem, aby tu další hodinu a půl či dvě děti ještě vydržely v “pozoru”.
Nebe, peklo nebo ráj?
Jako dobrovolník pracujete většinou 15-25 hodin týdně. Já však měla to štěstí, že ve chvíli, kdy jsem na vesnici dorazila, tak učitelka, která byla jako jediná v centru se mnou, musela vyrazit na nová víza. Kvůli tomu jsem musela bez zkušenosti s učením pokrýt veškeré hodiny ve škole. No, nezbylo mi nic jiného a běhala jsem z hodiny do hodiny, pracovala přes 45 hodin týdně a snažila se svým způsobem udržet se v klidu.
Ve chvíli, kdy se kolegyně vrátila, já pracovala 19 dní v kuse bez jediné přestávky, se zjistilo, že máme pouze jednu asistentku, která nám má vypomáhat s učením (pozn.: Děti samozřejmě neumí anglicky tak dobře, aby vám rozuměly, takže ona je tam jako další článek, který vám pomůže se s dětmi dorozumět a samozřejmě vysvětlit, pokud je potřeba). Většinu hodin jsme tedy pracovaly tak, abych buď já nebo ona měla asistentku. Netrvalo to až tak dlouho, kdy se konečně našla nová asistentka, avšak to jsem netušila, že s ní budu sdílet matraci! Nejen, že moje působení a žití ve škole bylo od začátku spíš tak trošku jako chvilkové kempování na Lipně, což se dá vydržet, ne však dlouhodobě.
Spala jsem ve škole, s čímž bych neměla jediný problém. Dostala jsem matraci. První týden jsem si z naší “sprchy” spíše utahovala. Jednalo se totiž o sprchu bez sprchy. Měly jsme kýbl, do kterého jsme si vždy natočily vodu a tak se “koupaly”, což byla na začátku sranda, ale ve chvíli, kdy vám vlastně došlo, že se jedná o dlouhodobé fungování, to už vám až tak do smíchu není. I to by se dalo vlastně přežít. Avšak pracujete 45 hodin týdně zadarmo, musíte si vařit, připravovat se na hodiny, vstávat v 6:30 každý den a chodit spát po půlnoci, když se poštěstí. Občas dojíždíte do jiného města učit a většinou nemáte ani jeden den volna v týdnu, který byl na začátku slibován. To už není rozhodně moc veselé a donutí vás to se zamyslet, proč jste vlastně do Vietnamu přijeli.
Blýská se na lepší časy
Neustále jsem si říkala, že přeci musí přijít moment, kdy se to zlepší, ale víte, co? Ono se to samo nezlepší, musíte pro to něco udělat! Nikdy se nic nestane samo, jen tak, věřte mi. Většinou potřebujeme k velkým krokům jako byl tento, někoho pro inspiraci a tou se mi stala Češka Jana, která ve Vietnamu žije už několik let. Podpořila mě a díky ní jsem se rozhodla, že důvod mého příjezdu do Vietnamu rozhodně není trpět na vesnici, měla bych mít Vietnam konečně ráda a vyrazit hledat štěstí do jiného koutu Vietnamu.
Víte co? Ta holka měla pravdu! I přes to, jak jsem děti na vesnici milovala, tak jsem si opět ze dne na den sbalila svých pět švestek, dala krosnu na záda a opět vyrazila na cestu, tentokrát do mého nynějšího domova: Hai Phong, průmyslového přístavního města, přibližně 1,5 hodiny od Hanoje, kde jsem si teprve život začala užívat naplno!
Ale na to zase můžete těšit příště….
Autor: Markéta Hudečková
blog:
http://maky-way-to-theusa.blog.cz (český)
https://maky-on-themove.blogspot.com (anglický)
