Srážka s blbcem – Ufňukanec
Každý z vás máme v životě nějakého ufňukance. Člověka, který se na svět kolem něho dívá přes filtr oběti a za žádnou cenu není ochotný se svého postoje zbavit. Je pesimista, neustále běduje a stěžuje si a je podvědomě přesvědčen, že byl předurčen k tomu být chudákem. Jak s takovými lidmi zacházet a chtějí vůbec naši pomoc?
Může to být vaše kamarádka, se kterou si dáváte kafe při hlídaní jejích neposedných ratolestí. Nebo kolega, který vám rád vzdychá u piva na baru. Nemyslí to špatně, ale vinou svého životního naladění jsou chodící pohromou pro sebe i všechny okolo.
Takoví lidé zkrátka jsou mezi námi a je důležité uvědomit si dvě zásadní věci.
1) Stýkat se s ufňukancem vám škodí
Z dlouhodobého hlediska se podobný vztah nepříjemně podepíše i na nenapravitelném optimistovi. Pokud je ufňukanec cizí osoba z davu, je vcelku jednoduché se mu vyhýbat, ale patří-li do vašeho úzkého kruhu známých, je obtížné nevciťovat se do jeho smutného života a nesnažit se ho zachránit před ním samotným.
Je-li to skutečně někdo, na kom vám záleží, důsledně jej upozorněte na to, že sebehorší je jeho aktuální situace, nehodláte se touto tématikou dále energeticky i emocionálně vysávat. Pokud to nepochopí, dejte mu sbohem. Život je příliš vzácný na to, abyste ho prožili jako odpadkový koš ufňukance.
Možná to takhle zní drsně, ale pochopme, že ufňukanci si ve skutečnosti v problémech libují a nechtějí je napravit. Milují tu bezmoc a přesvědčení, že nemají ve svých silách možnost nápravy. Zní to bizarně, ale syndrom oběti je jim pohodlný.
2) Ufňukanci nemůžete pomoct
Být ufňukancem je v první řadě volba. Jako všechno v životě. Fňukání je navíc zvyk, který mohl za ta dlouhá léta života tak hluboce zakořenit pod kůží dotyčného, že jen velice silný životní zlom dokáže takový plevel vytrhnout. Rozhodně to nedokážou naše slova ani sebelepší úmysl.
Ufňukanec může být jedním z vašich blízkých přátel. Máte dojem, že je mezi vámi nějaké pouto, protože s vámi vždy rád posedí a trpělivě naslouchá. Opačně za to očekává to samé od vás a tak máte zajištěnou pravidelnou dávku beznaděje a negativity, jako při čtení politického dění.
Jenže jak už bylo zmíněno – on nechce být zachráněn, on se chce topit. A nejlépe, pokud se může topit s někým dalším. I kdybyste mu černé na bílém nabídli řešení, nebude ho chtít slyšet. Nestojí o záchranný kruh, chce si jen někomu stěžovat a utvrzovat se tím ve své bídě. Proto využijte své svobodné volby a odejděte.
A pokud je to přeci jen někdo, kdo k vašemu životu neoddělitelně patří a musí to tak být, vědomě si proti jeho nářkům a vzlykům alespoň nastavte určité brnění. Rozhodně ho v jeho fňukání nad životem nepodporujte, ale přijde-li to na pořad dne, držte si nad tím alespoň odstup. Mějte ho rádi a doufejte, že se třeba jednou poučí, ale přistupujte k němu s vědomím, že je zkrátka jednou takový, jaký je a vás se to netýká a ani mu nemůžete pomoct.
David Zonyga