Svobodný je každý

Celý život bojujeme za to, abychom mohli žít svobodně podle toho, jak to cítíme, nikoli podle toho, co od jiných očekáváme… Kdo mě zná, ví, že díky tomu jsem utrpěla spoustu zranění, že mám za sebou řadu životních kotrmelců a radikálních změn… Občas se cítím unavená, někdy mám pocit, že jsem prožila deset životů v jednom, a to  mi  ještě není ani 40 – ale přesto bych neměnila. Svoboda je pro mě to nejcennější v životě. Proto když jsem narazila na úvahu o svobodě v knížce Záhir od Paula Coelha, celá moje duše křičela: “ To jsem snad psala já!“

Samozřejmě se ve vzorci mého života objevily trochu jiné „neznámé“, než v případě postavy v Coelhově knize, ale to není vůbec podstatné. Měla jsem při čtení těch řádků pocit, jako bych potkala dobrého přítele, který mi rozumí.

Najděte svého přítele v následující citaci z knihy….

„Jsem svobodný. Pustili mě z vězení, moje žena zmizela za záhadných okolností, nemám pravidelnou pracovní dobu, nemám problémy ve styku s lidmi, jsem bohatý a slavný, a jestli mě Esther doopravdy opustila, rychle si za ni najdu náhradu. Jsem svobodný a nezávislý.

Co to však je svoboda?

Velkou část života jsem něčemu otročil, měl bych tudíž význam tohoto slova znát. Od dětství jsem bojoval, aby svoboda byla mým nejcennějším pokladem. Bojoval jsem proti rodičům, kteří chtěli, abych se stal inženýrem, a ne spisovatelem. Ve škole jsem bojoval proti spolužákům, kteří si mě hned ze začátku zvolili za oběť zvrácených žertů, teprve potom, co nám z nosů vyteklo hodně krve, a po mnoha večerech, za nichž jsem musel skrývat před mámou šrámy – protože problémy jsem si musel vyřešit sám – , jsem dokázal předvést, že snesu výprask bez breku. Bojoval jsem, abych si našel zaměstnání, které by mě uživilo, dělal jsem poslíčka v železářství, abych se osvobodil od známého rodinného vydírání „my ti dáváme peníze, a ty musíš dělat to či ono“.

Bojoval jsem – i když bezvýsledně – o dívku, kterou jsem v mládí miloval a která také milovala mne; nakonec mě nechala, protože její rodiče ji přesvědčili, že nemám žádnou budoucnost.

Bojoval jsem proti nepřátelskému prostředí v novinařině, ve svém dalším zaměstnání, kde mě první šéf nechal tři hodiny čekat a trochu pozornosti mi věnoval, až když jsem začal trhat na kusy knihu, kterou četl. Užasle se na mě podíval a uviděl, že má před sebou člověka schopného vytrvat a čelit nepříteli, což jsou základní vlastnosti dobrého reportéra. Bojoval jsem za socialistický ideál, skončil jsem ve vězení, pustili mě a bojoval jsem dál s pocitem hrdiny dělnické třídy – dokud jsem neuslyšel Beatles a nedospěl k závěru, že mnohem zábavnější je obdivovat rock než Marxe. Bojoval jsem o lásku své první, své druhé, své třetí ženy. Bojoval jsem, abych se odvážil rozejít s tou první, druhou a třetí, protože láska nevydržela a já jsem musel hledat dál, dokud nenajdu ženu, ketrá se ocitla na světě proto, aby se setkala se mnou – a žádná z těch tří to nebyla.

Bojoval jsem, abych se odvážil odejít ze zaměstnání v novinách a vrhnout se na dobrodružnou dráhu spisovatele, přestože jsem věděl, že v naší zemi neexistuje nikdo, kdo by se literaturou uživil. Po roce, když jsem napsal víc než tisíc stránek, které se zdály naprosto geniální, protože ani já sám jsem je nedokázal pochopit, jsem toho nechal.

Zatímco jsem bojoval, viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým „až do konce života“, otroky své váhy, svých diet, plánů přerušených v půli, lásek, jimž nebylo možné říct „ne“ nebo „stačí“, nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu. Otroky života, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší. A tak uplývaly jejich pořád stejné dny a noci, za nichž dobrodružství bylo slovem v knize nebo obrazem ve stále puštěné televizi, a jakmile se před nimi otevřely nějaké dveře, říkali: “ To mě nezajímá, nechce se mi.“

Jak mohli vědět, jestli se jim chce, nebo nechce, když to nikdy nezkusili? Bylo však zbytečné se ptát; ve skutečnosti se báli jakékoliv změny, která by otřásla světem, na nějž si zvykli.

Inspektor řekl, že jsem svobodný. Svobodný jsem nyní a svobodný jsem byl i ve vězení, protože svobody si na tomhle světě stále vážím ze všeho nejvíc. Vedlo to samozřejmě k tomu, že jsem pil víno, jež mi nechutnalo, dělal věci, které jsem dělat neměl a které už nebudu opakovat, že jsem utržil mnohé šrámy na těle i na duchu, zranil pár lidí – jimž jsem se nakonec omluvil, a to v době, kdy jsem pochopil, že můžu dělat vše, jen nesmím nutit druhého člověka, aby mě následoval v mém šílenství, v žízni po životě. Nelituji okamžiků utrpení, snáším své jizvy jako by to byly medaile, vím, že za svobodu se platí draze, stejně draze jako za otroctví; jediný rozdíl je v tom, že člověk platí rád a s úsměvem, i když je to úsměv v slzách.“

Svoboda by měla být i v každém vztahu, čtěte ZDE!