Dala jsem výpověď a s krosnou se vydala hledat štěstí do Vietnamu – I. část
Znáte ten pocit, když se na vás z Facebooku začínají sypat vzpomínky a jedna za druhou se vám poté snaží ukázat, jak vypadal váš život před 2, 3, 4 roky? Zrovna nedávno jsem jednu takovou na své sociální síti viděla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že před rokem by mě ani ve snu nenapadlo, kde se budu nacházet právě teď!
Přesně před rokem se můj malý sen zrodil. Sen letět do Vietnamu a procestovat Asii. Nebudeme si nic nalhávat, sny jsou pouze sny a občas jich máme tolik, že z nich nakonec nevyjde ani jeden.
Miluji cestování a svého vietnamského snu jsem se vzdát nechtěla
První inspirací mi byla slečna z Chorvatska, kterou jsem náhodou objevila na sociálních sítích. To ona odjela do Vietnamu a Asie jako dobrovolnice. Nejdříve vypomáhala v hostelech, cestovala a užívala si života po svém. Poté se vrátila zpět domů, našetřila nějaké peníze a vydala se opět do světa. Dalším člověkem, který mě inspiroval byl mladý cestovatel. Procestoval Asii a spoustu dalších míst – stopem, a to už je jiná liga. Na stop jsem si v té době jako zastupitelka ženského pohlaví netroufla, avšak v současné době už se má mnoho věcí jinak. Jeho cesty jsem však nepřestala sledovat a za svůj cíl jsem si dala, že se jednoho dne do Asie vydám.
Cestování je moje láska od dětství
Moje láska k cestování se zrodila už velmi dávno. Troufám si říci, že již jako dítě jsem milovala cestování. Ne, nebyli jsme dost bohatí na to, abychom jezdili k moři každý rok. Například sama jsem letěla poprvé letadlem až ve svých 20 letech. Každý rok nás však rodiče se sestrou brali pod stan na Lipno a to jsem si jako malá holka neskutečně užívala. Navíc jsme s babičkou a dědou každý rok jezdili vlakem na dovolenou po naší krásné zemi. A to byl hádám začátek mé lásky k cestování, takový vrcholek ledovce.
Nepovažuji se za cestovatele
Navštívila jsem teprve 16 zemí, což není ve srovnání s ostatními cestovateli mnoho. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se jednou vydám až tak daleko a na tak dlouho. Sice jsem byla již dvakrát za velkou louží a navštívila USA, ale to byla „pouze“ dvouměsíční dovolená.
Kde tedy momentálně jsem a co tam dělám?
Sen se mi splnil a já se vydala do Asie, respektive do Vietnamu. Během roku se toho semlelo tolik! Dala výpověď v práci, opustila pronajatý byt a vydala se s krosnou hledat štěstí do Vietnamu. Přes cestovatele jsem si našla dobrovolničení ve škole na Vietnamské vesnici. ,,Co tam budeš dělat?“ ptali se mě všichni. Jelikož od svého dětství miluji angličtinu (a to je láska, která asi nikdy nepomine), rozhodla jsem se ji učit a darovat tak dětem na vesnici něco, co opravdu potřebují: VZDĚLÁNÍ.
Spoustu lidí se na mě v té chvíli dívala jako na blázna. Mladá holka, sama, do Asie, a žít? Za prvé proč, když tu jsou i jiné, zajímavější země a za druhé, zbláznila jsi se? Mám pro vás novinku, ne nezbláznila jsem se. A ano, jsou tu sice i jiné země, ale sem mě jednoduše něco táhlo, aniž bych „tomu něčemu“ dokázala dát pojmenování…
Pár let nazpět jsem ležela v nemocnici s diagnózou nádoru na mozku. Ve chvíli, kdy nevíte, co s vámi za další týden bude, se na svět díváte hned jinak. Vždy jsem byla velice pozitivní člověk a snažila se život brát s úsměvem, avšak lehce s nadsázkou. Úsměv mě ani v té chvíli neopustil. Naopak, od té doby se možná můj úsměv protáhl od jednoho ucha k druhému. V tuto chvíli se ale v mé hlavě zrodila jiná myšlenka a to užívat si života každý den na 150 %. Nikdy nevíme, co nás čeká za týden, měsíc, kde budeme za půl roku, či zda tu vůbec ještě budeme za 5 let. Užívat život si já představuji asi jinak, než většina mých vrstevníků. Pro někoho to znamená kariéru, rodinu, party… Pro mě to však znamená procestovat svět, poznat nové lidi, objevovat místa a umožnit mé rodině procestovat svět se mnou, i když neumí anglicky.
Z práce jsem tedy odešla, byt pustila a na měsíc se vrátila domů k rodičům. Chtěla jsem se rozloučit a zařídit vše důležité před odletem, letenka však koupena ještě nebyla. Jednosměrnou letenku jsem pořídila 3 týdny před odletem a v tu chvíli jsem začala mít skvělou cestovní horečku. Začala jsem se opravdu těšit a hlavně: ZAČALA BALIT – KONEČNĚ. Co si však sbalit na minimálně půl roku, rok, vlastně ani nevím, na jak dlouho? Krosna by byla plná, vybalená a zabalená asi na pětkrát, avšak hotovo. Odjezd se blížil, rodiče si domluvili v práci volno a vyrazili se mnou na letiště. Sama jsem netušila, co mě vlastně čeká, jelikož v Asii jsem ještě nebyla…
Autor: Markéta Hudečková
