Život s Crohnovou nemocí – část II.

V první části rozhovoru se s námi Nikol Kalašová, modelka a bojovnice za lidská práva a práva zvířat, podělila o podrobnosti ze svého života s Crohnem. I když byla na pokraji smrti, nakonec překonala samu sebe a rozhodla se bojovat. Inspirujte se jejím životním příběhem, který je plný zvratů, obdobím temna, ale především pozitivního pohledu na život.

Dalo by se říct, že nemoc byla impulzem nebo možná spíše nutností k tomu, abys změnila svůj pohled na život?

Beru vše tohle jako prokletí i dar zároveň. V mnohém mi to život znesnadňuje a samozřejmě bych byla mnohem raději zdravá. Naučilo mě to ovšem rozeznávat, co je pro mě skutečně důležité, za co stojí bojovat a co naopak mám nechat jít. Nevěnuji pozornost malicherným problémům, nezajímá mě materiální stránka života, kritika, ani jiné povrchní záležitosti. Co je pro mě obzvlášť důležité, naučila jsem se lidem odpouštět, být k nim dobrá a nesoudit je. Pravděpodobně mi bylo tohle celé třeba. Předtím jsem byla slabý člověk bez schopnosti odporu. Rozbrečela mě každá maličkost, snažila jsem se chovat podle představ druhých, ačkoliv jsem to nebyla ani trochu já. Nyní stojím na vlastních nohou a dělám vše, co chci a přijde mi to správné bez ohledu na to, jak se na to dívají druzí. Lidé, kteří se ke mně dokáží dostat blíže a vidět jaká jsem, jsou ti, kteří stojí za mou pozornost a lásku. Zbytek se na mě může klidně dívat skrze prsty, pomlouvat mě, je mi to jedno. Nezlobím se však na takové lidi. Za každým špatným jednáním vidím nedořešený problém v daném člověku a jsem otevřená mu pomoct, když bude chtít – jen když bude chtít.

Můžeš nám změny ve svém životě ještě trochu přiblížit?

Od základu jsem překopala svůj život. Přestěhovala jsem se, našla si nové přátelé, kterým skutečně věřím a mnohé nás spojuje. Našla si práci, která mě naplňuje a ve svém volnu se věnuji dobrovolnické činnosti. Celé se to podepsalo i na mém vzhledu, protože jsem přestala mít strach se projevovat a být takovou, jakou se cítím uvnitř. Dokonce jsem začala poslouchat jinou hudbu a stala se vegankou. Takže i přes úskalí mých onemocnění se cítím spokojená a už nelituji, že jsem přišla o staré „přátele“ a kluka, o kterém jsem mluvila v první části rozhovoru. S bývalými „přáteli“ mě nikdy nic opravdového nespojovalo. Zcela se rozcházíme v prioritách, pohledech na svět a bohužel jsou i falešní a sobečtí. Proto vím, že jsem skutečně o nic nepřišla a nyní jdu správnou cestou, ke které jsem ale potřebovala postrčit.

Zmínila jsi přechod na veganství. Pověz nám o přechodu na rostlinnou stravu víc.

Nedokážu si vybavit, jak přesně jsem k myšlence přechodu na rostlinnou stravu přišla. Vím jen, že mi vždy přišlo špatné zvířata zabíjet a nechtěla jsem se na tom již více podílet. V té době to však pro lidi bylo ještě něco neprozkoumaného, hodně divného a já se svou tehdejší neprůbojností neměla odvahu přestat jíst maso. Více kuráže mi dodalo, až když jsem začala mít zdravotní obtíže a já tím i lépe mohla obhájit důvod vyřazení masa ze svého jídelníčku, protože mi způsobovalo ještě větší zažívací neduhy a bolesti. Teď už se tím netajím, naopak jsem na to hrdá. Je to jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí, které jsem udělala pomalu už před 10 lety. K vyřazení masa se zanedlouho přidaly veškeré živočišné produkty – med, vejce, mléko a výrobky z těchto produktů. K čemuž mě přivedlo zjištění, co za celým hospodářským průmyslem stojí a že k potlačení utrpení nestačí přestat konzumovat pouze maso. A protože vše souvisí se vším, po vysazení mléka se ukázalo, že jsem na něj měla alergii. Takže mou odměnou po přechodu na veganství bylo navíc zlepšení mého zdravotního stavu.

Ve tvém případě se ale nejedná pouze o o stravu, ale životní postoj. Co přesně to znamená? Jaké aktivity v tomto směru podnikáš?

V mém případě, stejně jako i u dalších etických veganů, tohle nekončí u jídelníčku, naopak je to pouze začátek. Nenosím výrobky z kůže, kožešiny, používám kosmetiku netestovanou na zvířatech, dbám o životní prostředí. Účastním se protestů proti zneužívání zvířat a to ať už jde o tzv. hospodářská zvířata/velkochovy, cirkusy nebo množírny. A protože jednou z mých prací je fotomodeling, nafotili jsme fotky například ke kampani za zákaz kožešinových farem v ČR nebo kalendář, jehož výdělek půjde na podporu psího hospicu.

Ono pokud se k veganství rozhodnete z důvodu dělat to, co je správné, tak nestačí jen nejíst živočišné produkty. Ale na to většinou každý časem přijde sám. Pro mě je třeba stejně tak důležité postavit se proti rasismu, nacismu, homofóbii či jakémukoliv útlaku a bezpráví. Nicméně já si cením každého člověka, který se k veganství jakkoliv dopracuje, i když se musím přiznat k tomu, že v mém okolí je více veganů než konvenčně se stravujících lidí. Všechny změny v myšlení, jednání, k nám přitahují lidi, kteří k nám patří. Netvrdím však, že lidé konzumující maso jsou špatní. Mám i mnoho přátel neveganů, vážím si jich za jejich dobré srdce a mám je velmi ráda. Já věřím, že každý má svou cestu a i přesto, že je podle mě zneužívání zvířat nesprávné, tak ne každý se dopracuje k veganství.

Když se ještě naposledy vrátíme k tvoji nemoci, tak Crohnova choroba je nevyléčitelná a pacienti před sebou nemají zrovna růžovou budoucnost. U lidí s Crohnem je například zvýšené riziko vypuknutí rakoviny. Ty se přesto nevzdáváš a za svůj život bojuješ, i když mnohdy to musí být velmi obtížné. Co je tvým hnacím motorem?

Je to svým způsobem ubohé či smutné, ale ke zbavení se strachu následovat své tužby, být sama sebou, mě přiměla až hrozba smrti a obava z nejisté budoucnosti. Nepřemýšlím moc nad tím, co bude. Určité věci není možné ovlivnit a myšlenka na vzdálenou budoucnost mě spíše ubíjí. Prostě se stane, co se má stát a život nepočká. Proto se snažím žít v přítomnosti a dělat věci podle hesla „teď nebo nikdy“. Chtěla bych, aby si tohle uvědomilo více lidí a nečekali na zázraky, ale sami je tvořili bez nutnosti, aby se jim stejně jako mně přihodilo něco zlého, co je k takovému jednání přivede. Milujte tak, jak byste chtěli být milováni. Neposlouchejte druhé, dělejte, co máte rádi. A hlavně si važte dobrých lidí kolem sebe, protože nikdy nevíte, kdy mohou vzlétnout a odletět.

První část rozhovoru zde.

Autor: Linda Tomsa Kalašová